V budoucnu to bez vědeckého přístupu nepůjde....

My, ročníkově starší, s velkým sentimentem vzpomínáme na české špičkové pracoviště týmu biomechaniků, vedených PhDr. Petrem Sušankou. Videomateriály vzniklé jeho týmem na ME v Praze (1978) ME z Atén (1982) či prvního MS z Helsinek (1983) dodnes vzbuzují úžas. Bohužel od vědecké práce, které předváděl tehdejší tým biomechaniků je současná česká atletika, přes neuvěřitelný technický pokrok za poslední desetiletí, na hony vzdálena.  A metodické materiály nevycházejí už prakticky vůbec. Marketingové fungování jsme si osvojili velmi dobře, nicméně pro udržení kroku se světovou špičkovou atletikou potřebujeme žalostně i vědu. A vědecký přístup chybí. No a když chybí vědecký přístup, vytrácí se i odbornost. Pouze s emoční hrou si již dlouho nevystačíme.

Špičkovou vědeckou práci naopak předvádějí Němci. Ti východoněmečtí dokázali oprostit sport od ideologického balastu v době studené války a dál čerpají z poznatků minulosti, na které  nejen navázali, ale i  rozvinuli   v nových  společenských podmínkách.. Nikdy jsem se netajil, že hodně čerpám právě z německé, ale i ruské odborné literatury a pokusím se v rámci mých možností do jejich kuchyní, na našem webu  občas nahlédnout.

Německá atletická federace (DLV) má i v současnosti mnoho partnerů, kteří se svými významnými analýzami podílejí na úspěchu špičkových sportovců. Jedním z nich je i biomechanik Olympijského výcvikového střediska Dr. Ralf Bukwitz. Ten s německými špičkovými sprintery a sprinterkami pracuje už od roku 1995 a svými odbornými analýzami jim velmi pomáhá zlepšovat jejich výkonnost.. Nebude chybět ani na přípravném kempu v Japonsku, kde se v současnosti připravují německé štafetové týmy na World relay v Yokohamě, které by se rády v extrémně silné konkurenci kvalifikovaly na MS v Dauhá. Dovoluji si nabídnout několik jeho myšlenek a podnětů, které na svých stránkách uveřejnil web Německého atletického svazu.

Při sprintu se zaměřuje na analýzu kinematiky sprinterského kroku při maximální rychlosti běhu. Zásadní výzvou ve sprintu je minimalizace brzdných odporů při kontaktu chodidla  s podložkou. Každý kontakt se zemí brzdí sprintera a ztrácí energii. Čili ještě jednou připomínám. V dokrokové fázi působí reakce opory proti směru pohybu a účelem racionální techniky je tuto brzdící sílu redukovat ne nejmenší možnou míru !!!  Tedy čím menší je brzdný účinek, tím rychleji může sprinter běžet.  Naopak v odrazové fázi působí reakce opory ve směru pohybu a smyslem racionální techniky je této hnací síly co nejvíce využit.

Z hlediska správné techniky běhu je pro Bukwitze vzorem mistr světa z roku 2011 Jamajčan Yohan Blake, jehož somatotyp vykazuje podobnost s německými sprintery.

Požadovaná technika se nazývá „frontside mechanics“. My trenéři v Česku mluvíme o „předním náhonu“. Tedy rychlém pohybu stehna s aktivním předkopnutím bérce a aktivním a rychlým kotníkem („zaškrábnutí“) při kontaktu s podložkou.  Stejně jako v jiných disciplínách, neexistuje ovšem žádná optimální technika pro každého ani ve sprintu. Sprinteři totiž můžou být vzrůstem malí a naopak i hodně vysocí . Vysoký sprinter s dlouhýma dolníma končetinami má zcela určitě  odlišnou techniku , než sprinter menšího vzrůstu, který se musí spoléhat na větší frekvenci kroku.

 Všichni vrcholoví sprinteři ale potřebují rychlý a reaktivní kotník, který je základem úspěchu. Šlachy a vazivový aparát musí být připraven zcela mimořádně, aby při kontaktu s podložkou  byla energie naakumulována a znovu uvolněna, říka Bukwitz.

V podstatě existují dvě základní možnosti, aby jste se stali rychlejšími . Buď prodloužíte délku kroku, nebo zvýšíte frekvenci kroku. Frekvence má ovšem své hranice. V mužském sprintu  leží ambice za vyšší výkonností především v optimalizaci délky kroku. Zdá se, že bez dostatečné délky kroku, která je v poměru k výšce atleta, máte jen minimální šanci dosáhnout úspěchu na mezinárodní scéně. 

Z Bauwitzova pozorování vyplynulo, že frekvenci kroku německých sprinterů je srovnatelná s nejlepšími sprintery USA a Jamajky. Rozhodující rozdíl ležel v délce kroku, který je způsobený pravděpodobně tím, že tmaví sprinteři mají více „rychlé síly“, od které se pak délka kroku odvíjí. Proto se německý sprint zaměřil právě na optimalizaci délky kroku a první výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.  Bauwitz tvrdí, že zlepšené výsledky mužského německého sprintu v čele s Julianem Reusem (PB 10,01 ) byly dosaženy právě důrazem na prodloužení délky kroku.

Ještě zřetelnějším je pak situace mezi ženami.  Bukwitz tvrdí, že mezi německými sprinterkami je relativně vysoký podíl atletek, které mohou běhat pod hranici 11,00 s. Nejlepším příkladem je Gina Luckenkemper, která perfektně ovládá techniku jak minimalizovat brzdící sílu na minimum.

Sám Ralf Bukwitz ale říká, že neobjevuje nic nového. Zkrátka trenér má nějakou představu jak rychle má jeho svěřenec  běhat a my mu poskytneme informace, jak tento cíl realizovat, říká.

A to je přátelé přesně to, co mi v české vrcholové atletice v současné době chybí…. :)

J.V. 22.4.2019