Hodnota o které nelze pochybovat...

Centrum Paraple, které letos slaví 25. narozeniny, pořádlo v sobotu v Malešickém parku v Praze 10 jubilejní dvacátý ročník benefičního Běhu pro Paraple. Běh slavnostně odstartoval zakladatel Centra Paraple Zdeněk Svěrák a svou účastí centrum podpořil i dvojnásobný český rekordman Zdeněk STROMŠÍK.

Letošní ročník byl koncipován na krátké sprinterské tratě, kde ti nejodvážnější měli možnost  se Zdeňkem poměřit své síly a to nejen v běhu ale  i jezdilo se  na všech možných odrážedlech, koloběžkách, longboardech, skateboardech, bruslích, kolech a dalších vozítkách. 

Posláním Centra Paraple je již od roku 1994 pomáhat lidem po náhle vzniklém poškození míchy uskutečnit změnu ve svém dosavadním fungování a nastavení tak, aby se v jejich životě vyrovnaly příležitosti běžné pro jejich vrstevníky bez znevýhodnění. Klienty podporuje v jejich seberealizaci krátce po úrazu i v průběhu dalšího života.

Po požádání o účast a podporu této akce jsme nepochybovali ani na vteřinu a jak to nejlépe vyjádřil MIchal Horáček na svém facebooku, vždyť se jedná ojednu z mále hodnot současného světa, o které nelze pochybovat.

Příspěvek Michala Horáčka si dovolím citovat i na našem webu: 

Dnes od dvou odpoledne se v Malešickém parku v Praze 10 koná už XX. ročník Běhu pro Paraple.
Mám s tím leccos společného, a tak tam budu. Přijďte taky a pomozte jedné z těch vzácných věcí, o jejichž hodnotě se nedá pochybovat.

Pokud by někoho zajímalo, jak to se mnou a s Během pro Paraple bylo:

Koncem 70. let jsem byl pracovníkem Výrobního podniku Svazu invalidů.
Bylo to místo na samotném dně společenského žebříčku; ocitali se v něm lidé z hlediska režimu a plnění jeho pětiletých plánů neperspektivní.
Nějaký papír na invaliditu nebo aspoň „změněnou pracovní schopnost“ jsme měli všichni, ale skutečný zdravotní handicap tížil jen zhruba půlku kolegů. Ti zbylí měli spíš nějaký politický škraloup a končili tu proto, že podle zákona pracovat museli, ale nebylo záhodno, aby si vydělali víc než málo.
Vesměs jsme pracovali v kategorii „domácí dělník“, tedy doma. Navlékali jsme korálky, vyplňovali tabulky číslicemi a podobně. Jen jednou za čas jsme se shromáždili, abychom vyslechli pokyny a politické řeči vedení.

Než schůze vypukla, bavili jsme se spolu. Po česku – zjevně se slušelo zmínit, že Praha je zas rozkopaná, že tramvaje mají zpoždění, že prší nebo fouká a život že je vůbec na draka. Jenomže… postupně jsem pochopil, že takhle jsme mluvili jen my, co jsme zdravotní handicap neměli. Ačkoli svízelí těch, kteří jeli na vozíku, nebylo, že tramvaj se opozdila, ale jak se do ní vůbec dostat a potom jak překonat nespočetné bariéry chodníkových obrubníků, v nichž tehdy chyběly nájezdy, nápadně často mluvili o tom, že neteř měla na vysvědčení samé jedničky, že doma jim vykvetla kytka, že v nějakém antikvariátě sehnali zajímavou knihu a že mi ji půjčí.
Ukázali mi tím, že handicapovaný jsem vlastně já, s omezenou schopností vidět a oceňovat to, kvůli čemu život není na draka. Byla to lekce, kterou jsem měl zapotřebí a moc mi pomohla.

O mnoho let později se stalo, že během nějaké debaty jeden kamarád zpochybnil mé sportovní schopnosti. Pravda, bylo mi už padesát let, nikdy jsem nesportoval, ale hodně kouřil. Na druhé straně, on byl sice mladší a nekuřák, ale vážil o třicet kilo víc než já. „Fajn,“ povídám, ale tebe bych třeba v běhu na pět kiláků porazil.“ Vzhledem k tomu, že jsme oba byli sázkaři, kteří neříkají nic, aniž by svůj názor podpořili sázkou, vsadili jsme se. A protože jsme si oba věřili, i sázka byla vysoká. 100 000 korun, což před dvaceti lety…
Ještě než k závodu došlo, vzpomněl jsem si na ty, kteří mi kdysi tak prospěli tím, že mě odnaučili trápit se hloupostmi a naučili těšit se z toho pěkného, co nám svět nabízí. Ozval jsem se tedy Zdeňku Svěrákovi a řekl mu, že pokud závod prohraji, je to moje starost, ale pokud vyhraji, rád bych podpořil Centrum Paraple a výhru mu věnoval. Přijal by to?
Přijal. Dokonce domluvil Českou televizi, že ten závod natočí. Vzhledem k tomu, že teď už jsem měl odpovědnost nejen za sebe, ale taky za Paraple, usilovně jsem se připravoval a nakonec se mi podařilo vyhrát.
Zdeňkovi se to líbilo. Nejen ty peníze, ale hlavně ta myšlenka – aby ti, kteří běhat mohou, běhali ve prospěch těch, co nemohou. A tak jim pomohli dělat ambicióznější věci než nablblé navlékání korálků. Mnohem ambicióznější. A tak se zrodil Běh pro Paraple.
Už je to dvacet let. Pro mě dvacet let příležitostí ukazovat, že jako lidi si v Česku nejsme jen obchodními partnery, že jsme pospolitost.
Všem, kteří se o Běh pro Paraple už dvacet let starají, moc děkuju. I každému z těch, kteří přicházejí, běhají, přispívají a pomáhají. Je to jedna z těch vzácných věcí, o jejichž hodnotě se nedá pochybovat. Tak si to všichni užijme dnes a v dalších létech zase.